Tajemství Amazonie a její magie

Úvod – zlom

Na přelomu roku 2024 a 2025 jsem se vydal na cestu, která mi změnila život. Diagnóza Parkinsonovy choroby mě přivedla do bodu, kdy jsem nehledal jen další „řešení“, ale především smysl a příčinu. Chtěl jsem pochopit, proč se to děje – a jestli existuje cesta zpátky. A právě tehdy se otevřela nečekaná možnost: Ekvádor.

Díky klientům z Čech, kteří se během dovolené seznámili s krajany žijícími v Ekvádoru přes 12 let, jsem poprvé slyšel o místních léčitelích – Brucheros a Curanderos. Prý pomohli lidem i s vážnými stavy. Když se dozvěděli o mé situaci, doporučili mi, abych se vydal za nimi. A tak jsem se rozhodl. Opustil jsem domov a odletěl na šest týdnů do srdce Jižní Ameriky.

Vstup do světa magie – první setkání

První dny byly zvláštní. Všechno působilo jinak – vzduch, zvuky, i samotný čas. Vše, čemu jsem kdy věřil, tam přestávalo platit, a přesto to dávalo víc smyslu než cokoli, co jsem znal. Realita se mísila s něčím, co neumím přesně pojmenovat, ale bylo to stejně skutečné jako všechno ostatní.

Léčitelé, se kterými jsem se setkával, měli různé přístupy. Někteří pracovali s bylinami, modlitbami a očistou – říkali jim „bílí“. Jiní používali sílu drsnější a přímější – říkali jí „černá“. Ať už to člověk chápe jakkoli, jedno bylo společné: respekt, disciplína a přesnost.

Jednou z nejsilnějších zkušeností byl rituál, při kterém šaman použil panenku se zapíchanými špendlíky. Tvrdil, že jsem byl prokletý ženou, která mi přála zlo. Když začal špendlíky pomalu vytahovat, cítil jsem bolest, která nebyla symbolická. Bylo to surové, těžké – a zároveň zvláštním způsobem osvobozující, jako by se s každým dotykem uvolňovalo něco nejen z těla, ale i z minulosti.

Očista u vodopádu – první zlom

Jednoho rána mě léčitel beze slov zavedl vysoko do hor. Cesta trvala hodiny a končila u vodopádu, jehož hukot přehlušil i myšlenky. Řekl, že voda tady smývá všechno, co už člověk nepotřebuje.

Vstoupil jsem do ledového proudu. Každý krok byl jako dotek, který pálí, ale očišťuje. Nevěděl jsem, jestli brečím bolestí, nebo úlevou. Možná obojím. Odložil jsem staré oblečení – symbol toho, co bylo spojeno s nemocí – a oblékl nové. Prosté, čisté, beze slov. Nešlo o „show“. Spíš o návrat. O okamžik, kdy se člověk přestane bránit.

Léčitel kolem mě chodil s kouřem, vodou a ohněm, něco tiše šeptal. Řekl jen: „Všechno je energie.“ A v tu chvíli jsem tomu poprvé opravdu rozuměl – ne hlavou, ale tělem. Cítil jsem, jak ze mě odchází tíha, kterou jsem si dlouho nesl, a s ní i strach, že už není cesta zpět.

Neviditelné hlasy a roztočená voda – setkání s neviditelným

Jednoho večera mi léčitel podal misku s vodou a malým kamenem. Řekl, ať ji držím v dlaních a dýchám pomalu. Zavřel oči a začal zpívat modlitbu, které jsem nerozuměl, ale její rytmus se mě dotýkal. A pak se to stalo. Voda se začala točit. Pomalu, pak rychleji, až vznikl uprostřed vír. Nikdo se misky nedotkl. Držel jsem ji jen já.

Prostor kolem se ztišil. Z dálky jsem slyšel hlasy – nebyly hlasité ani děsivé, spíš známé, jako by tam byly odjakživa, jen jsem je dřív neslyšel. Byl to zvláštní klid. Nesnažil jsem se to pochopit. Jen jsem věděl, že se něco děje.

Za celou dobu mi nikdo nedal nic, co by měnilo vědomí. Žádné omamné látky, žádné rituální směsi. A přesto se děly věci, které přesahovaly to, co umím vysvětlit. A co bylo zvláštní: lidé, které jsem potkal, mluvili o stejném. O energii, která proudí, když se člověk přestane bránit.

Život mezi indiány – zakotvení v realitě

Nějaký čas jsem žil mezi lidmi, kteří se nestresují kalendářem ani hodinami. Bydlel jsem střídavě u indiánských rodin a u několika Čechů, kteří tam žijí už roky. Přijali mě, jako bych byl jeden z nich. Sdíleli jídlo, ticho i příběhy, které se vyprávějí jen večer u ohně.

Nikdo se tam „nesnaží být zdravý“ – žijí tak, že zdraví přichází jako důsledek. U nás zdraví často znamená cíl. Tam je to projev souladu. Jedí to, co roste kolem. Dýchají pomaleji. Smějí se častěji. Všechno, co potřebují, nacházejí v jídle, v pohybu, v půdě a ve vzduchu. Žádné doplňky, žádná chemie. Jen rytmus, který spojuje člověka s místem, kde žije.

Tam jsem pochopil, že uzdravení není cíl, ale způsob existence. Když se přestaneš honit za výsledkem, tělo si začne pamatovat, jak chutná rovnováha.

Šaman – zrod receptur

Při jedné z návštěv u Curandera mi doporučil konkrétní amazonské byliny, které se mnou podle jeho diagnostiky „ladily“. Způsob výběru byl pro mě neobvyklý, ale překvapivě přesný: pracoval se zvukem, dechem, dotykem i reakcí těla. Vysvětlil mi, že každá bylina má svůj charakter – některá čistí, jiná posiluje, další zklidňuje.

Řekl mi větu, která mi zůstala v hlavě: „Léčivost nevzniká v jedné rostlině, ale v tom, jak se navzájem doplňují.“ Nešlo tedy o jednotlivé „zázračné“ ingredience, ale o systém rovnováhy: o poměr sil, o načasování, o respekt k organismu.

Když jsem odcházel, zabalil mi několik malých sáčků vlastních směsí. Každá měla jiný účel: jedna očišťovala, další posilovala, jiná vracela vnitřní klid. Řekl mi, jak patří k sobě – a proč se nemají míchat nahodile. Tehdy jsem ještě netušil, že právě tady vzniká základ pro novou řadu Amazonie od VIGRES.

Diagnóza a proměna – očima návratu

Na začátku mi první „bílý“ šaman řekl, že mě dokáže vrátit zpět – prý z osmdesáti pěti procent. Po druhé návštěvě, když viděl, že se tělo začíná probouzet, se usmál a řekl: „Dáme to na sto.“ Při třetí návštěvě ale mlčel. V tom tichu bylo víc pravdy než ve všech jeho slovech.

Jeho jistota se vytratila a v očích měl pokoru. Řekl jen, že některé věci už změnit nedokáže, a poslal mě dál – za Brucherem, kterému říkali „černý“. Prý pracuje s hlubší silou.

Jednou mě diagnostikoval kouřem z doutníku. V proudech dýmu se na konci začala rýsovat postava – moje vlastní, zkřivená, třesoucí se. Jak dny plynuly a práce pokračovala, obraz se měnil. Každým dalším setkáním byl pevnější, jistější. A přesně to se dělo i ve mně.

Návrat domů – přenos poznání

Odjížděl jsem až po prodloužení letenky. Byl jsem unavený, ale cítil jsem, že cesta ještě neskončila. Když jsem se vracel domů, nebyl jsem si jistý, jestli jsem „vyléčený“ — ale věděl jsem, že jsem jiný. Tělo bylo klidnější, hlava čistší a srdce lehčí.

Dnes se snažím postupně zbavovat léků, které sice tlumí příznaky, ale berou tělu sílu. Věřím, že když je nechám odejít, odejde s nimi i část toho, co mě drželo zpátky. A i kdyby cesta byla delší, už vím, kudy chci jít dál.

Časté dotazy

Poselství – tečka, která zůstává

Dnes nelituji. Ekvádor mi dal další dílek do skládačky, které říkám uzdravení. Ukázal mi, že příroda a věda nemusí stát proti sobě – že se mohou doplňovat. Snažím se spolupracovat s lékaři a hledat cesty, které dávají smysl oběma světům.

Receptury, které mi byly svěřeny v Amazonii, jsem uchoval s respektem a pokorou. Z jejich principů vznikl první produkt – SPIRIT, směs amazonských bylin, která nese energii pralesa i klid jeho noci.

Je to způsob, jak mohou lidé u nás ochutnat to, co jsem tam prožil – rovnováhu, čistotu a návrat k sobě.

S pokorou a vděčností, Martin Lacko