Úvod – zlom

Na přelomu roku 2024 a 2025 jsem se vydal na cestu, která mi změnila život. Diagnóza Parkinsonovy choroby mě přivedla do bodu, kdy jsem hledal něco víc než jen léky. Chtěl jsem pochopit, proč se to děje, a najít cestu k uzdravení. A právě tehdy se otevřela nečekaná možnost — Ekvádor.

Díky klientům z Čech, kteří se během dovolené seznámili s krajany žijícími v Ekvádoru už přes 12 let, jsem se dozvěděl o místních šamanech — Brucheros a Curanderos. Tito léčitelé údajně pomohli lidem s vážnými nemocemi. Když se dozvěděli o mé situaci, doporučili mi, abych se vydal za nimi. A tak jsem se rozhodl. Opustil jsem domov a odletěl na šest týdnů do srdce Jižní Ameriky.

Vstup do světa magie - první setkání

První dny byly zvláštní. Všechno působilo jinak – vzduch, zvuky, i samotný čas. Vše, čemu jsem kdy věřil, tam přestávalo platit, a přesto to dávalo víc smyslu než cokoli, co jsem znal. Realita se tam mísila s něčím, co neumím pojmenovat, ale bylo to stejně skutečné jako všechno ostatní. Šamani, s nimiž jsem se setkával, měli různé přístupy. Někteří pracovali s bylinami, modlitbami a očistou – říkali jim bílí. Jiní používali sílu, která byla drsnější, přímější – říkali jí černá.

Jednou z nejsilnějších zkušeností byl rituál, při kterém šaman použil panenku s několika zapíchanými špendlíky. Tvrdil, že jsem byl prokletý ženou, která mi přála zlo. Když začal špendlíky pomalu vytahovat, cítil jsem bolest, která nebyla symbolická. Bylo to surové, těžké a zároveň zvláštním způsobem osvobozující – jako by se s každým dotykem něco uvolňovalo nejen z těla, ale i z minulosti.

Očista u vodopádu – první zlom

Jednoho rána mě léčitel beze slov zavedl vysoko do hor. Cesta trvala hodiny a končila u vodopádu, jehož hukot přehlušil i myšlenky. Řekl, že voda tady smývá všechno, co už člověk nepotřebuje.

Vstoupil jsem do ledového proudu. Každý krok byl jako dotek, který pálí, ale očišťuje. Nevěděl jsem, jestli brečím bolestí, nebo úlevou. Možná obojím. Odložil jsem staré oblečení, symbol toho, co bylo spojeno s nemocí, a oblékl nové – prosté, čisté a beze slov. Nešlo o rituál, spíš o návrat. O okamžik, kdy se člověk přestane bránit.

Léčitel kolem mě chodil s kouřem, vodou a ohněm, něco tiše šeptal. Řekl jen: „Všechno je energie.“ A v tu chvíli jsem tomu poprvé opravdu rozuměl. Cítil jsem, jak ze mě odchází tíha, kterou jsem si dlouho nesl, a s ní i strach, že už není cesta zpět.

Neviditelné hlasy a roztočená voda - setkání s neviditelným

Jednoho večera mi léčitel podal misku s vodou a malým kamenem. Řekl, ať ji držím v dlaních a dýchám pomalu. Zavřel oči a začal zpívat modlitbu, které jsem nerozuměl, ale jejíž rytmus se mě nějak dotýkal. A pak se to stalo. Voda se začala točit. Pomalu, pak rychleji, až vznikl uprostřed vír. Nikdo se misky nedotkl. Držel jsem ji jen já.

Stál jsem tam a měl pocit, že se prostor kolem ztišil. Z dálky jsem slyšel hlasy, nebyly hlasité ani děsivé, spíš známé – jako by tam byly odjakživa, jen jsem je dřív neslyšel. Byl to zvláštní klid. Nesnažil jsem se to pochopit. Jen jsem věděl, že se něco děje. Nešlo o víru ani o pochybnost, jen o přítomnost, kterou jsem cítil v každé buňce těla.

Za celou dobu mi nikdo nedal nic, co by změnilo vědomí. Žádné rostliny, žádné čaje, žádné látky. A přesto se v těch okamžicích děly věci, které přesahovaly to, co umím vysvětlit. A co bylo zvláštní – všichni, které jsem potkal, mluvili o stejném. O energii, která proudí mezi světy, když se člověk přestane bránit.

Život mezi indiány – zakotvení v realitě

Nějaký čas jsem žil mezi lidmi, kteří se nestresují kalendářem ani hodinami. Bydlel jsem střídavě u indiánských rodin a u několika Čechů, kteří tam žijí už roky. Přijali mě, jako bych byl jeden z nich. Sdíleli jídlo, ticho i příběhy, které se vyprávějí jen večer u ohně. Učili mě jejich jazyk, ale hlavně způsob, jak se dívají na svět. Nikdo se tam nesnaží být zdravý – prostě jen žijí tak, že zdraví přichází samo. U nás zdraví znamená cíl. Tam je to jen důsledek toho, že jste v souladu. Jedí to, co roste kolem. Dýchají pomaleji. Smějí se častěji. Všechno, co potřebují, nacházejí v jídle, v pohybu, v půdě a ve vzduchu. Žádné doplňky, žádná chemie. Jen vědomý rytmus, který spojuje člověka s místem, kde žije. 

Tam jsem pochopil, že uzdravení není cíl, ale způsob existence. Když se přestaneš honit za výsledkem, tělo si začne pamatovat, jak chutná rovnováha.

Šaman – zrod receptur

Při jedné z návštěv u Curanderos (léčitel a plivač ohňů atd...), mě doporučil určité byliny, které na mě vytestoval pomocí píšťalky, aby se mnou tzv. ladily a doporučil mi jejich způsob přípravy a užívání. S některými mě i masíroval a švihal přes různé části těla. Řekl, že každá z nich má svůj hlas a učinky – některá čistí krev, jiná dává sílu, další uklidňuje mysl. „Léčivost," řekl, „nevzniká v jedné rostlině, ale v tom, jak se navzájem doplňují a také podávají a pěstují." Učil mě je poznávat podle vůně, barvy, i podle toho, jak se chovají v rukou... Mluvil o spojování amazonských bylin a rostlin, které rostou v horách, džugli a o rovnováze ohně a chladu...  

Postupně jsem začal chápat, že nejde o recepty, ale o systém, který v jejich kultuře funguje po staletí, které se dědí z pokolení na pokolení – směsi, které se pijí nebo podávají podle denní doby nebo podle toho, co tělo zrovna potřebujete. Učil mě, že každá směs musí být vyvážená, aby se tělo mohlo vrátit do rovnováhy.

Když jsem odcházel, zabalil mi několik malých sáčků – jeho vlastních směsí, každá s jinou funkcí. Řekl mi, jak patří k sobě. Jedna očišťuje, druhá posiluje různé systémy v těle, třetí propojuje tělo s duší... Tyto směsi byly základem všeho, co později vzniklo a postupně vzniká.

Tehdy jsem ještě ani netušil, že vůbec jednou vznikne základ pro novou řadu Amazonie - směs léčivých bylin, které mají neskutečnou sílu a jsou často podle mě i opomíjené a možná v čechách téměř neznámé. Diky synergickemu efektu a působení mohou tak i lidé v česku poznat sílu a účinky Amazonie a ochutnat tak novou směs s názvem SPIRIT, která je skvělá pro obnovu energie, rovnováhy a životní síly.

Diagnóza a proměna – očima návratu

Na začátku mi první bílý šaman řekl, že mě dokáže vrátit zpět – prý z osmdesáti pěti procent. Po druhé návštěvě, když viděl, že se tělo začíná probouzet, se usmál a řekl: „Dáme to na sto.“  Bouchl se do hrudi, jako by chtěl dodat odvahu mně i sobě. Při třetí návštěvě ale mlčel. Viděl jsem, že i on má své hranice. A právě v tom tichu bylo víc pravdy než ve všech jeho slovech. Jeho jistota se vytratila a v očích měl pokoru. Řekl jen, že některé věci už změnit nedokáže, a poslal mě dál – za černým kouzelníkem, kterému říkali Bruchero. Prý pracuje s hlubší silou.

Jednou mě diagnostikoval kouřem z cigarety a doutníku. Z pramenů dýmu se na jejich koncích začala rýsovat postava – moje vlastní, zkřivená, třesoucí se. Jak dny plynuly a léčba pokračovala, obraz se měnil.
Každým výdechem byl pevnější, jistější. Byla to zvláštní podívaná, ale přesně vystihovala to, co se dělo i ve mně.

Návrat domů – přenos poznání

Odjížděl jsem až po prodloužení letenky. Byl jsem unavený, ale cítil jsem, že cesta ještě neskončila. Když jsem se nakonec vracel domů, nebyl jsem si jistý, jestli jsem vyléčený — ale věděl jsem, že jsem jiný. Cítil jsem se, jako by se kus pralesa usadil ve mně. Tělo bylo klidnější, hlava čistší a srdce lehčí.

Dnes se snažím postupně zbavovat léků, které sice tlumí příznaky, ale berou tělu sílu. Věřím, že když je nechám odejít, odejdou s nimi i zbytky nemoci. A možná i nemoc samotná. Ale i kdyby ne, vím, že už jsem našel něco důležitějšího — cestu, po které chci jít dál.

Časté dotazy

Poselství – tečka, která zůstává

Dnes nelituji. Byla to zkušenost, která mi otevřela oči. Ekvádor mi dal další dílek do skládačky, které říkám uzdravení. Ukázal mi, že příroda a věda nemusí stát proti sobě – že se mohou doplňovat. Snažím se spolupracovat s lékaři, hledat cesty, které dávají smysl oběma světům. A někdy si říkám: proč bych nemohl být první, kdo se z Parkinsona skutečně uzdraví?

Rád jsem přivezl kousek té síly i sem, domů. Receptury, které mi byly svěřeny v Amazonii, jsem uchoval s respektem a pokorou. Z jejich principů vznikl první produkt – SPIRIT, směs amazonských bylin, která nese energii pralesa i klid jeho noci.

Je to způsob, jak mohou lidé u nás ochutnat to, co jsem tam prožil – rovnováhu, čistotu a návrat k sobě. Oni o nás říkají: „Vy v Evropě nevěříte.“ Ale nemyslí to zle. Jen vidí, jak spěcháme, jak se odpojujeme od všeho, co nás živí. A pak hledáme pomoc tam, kde příroda ještě dýchá.

Pokud mě někdo chce sledovat, bude mít možnost – v médiích, podcastech, nebo při osobních setkáních. A třeba se jednou potkáme – v džungli, na horách, nebo u vodopádu, kde se voda stále točí sama od sebe.

S pokorou a vděčností, Martin Lacko

💚 Zaujal vás příběh?

Nasdílejte ho ať nezmizí – inspiruje rychleji než jakákoli teorie.